Je začátek února. Všechno se kupí a je toho na mě celkem dost. Doma jsme se tedy domluvili, že si budu moct dát prodlouženej víkend a trochu si odfrknout a vyčistit hlavu. Hurá! A teď kam?
No a když už teda mám někam jet, tak z toho udělám tak trochu low-cost punk. Levný letenky na KIWI! A hele Albánie za 1500 tam i zpátky!! „Ses zbláznil?!“ odpověděla žena. Tak Manchester za dvojku? Tam těm lidem budu i rozumět! Pár minut na to mám letenky.
Teď ještě hotel – no a je to zase to stejný. Našel sem ultralevný ubytování ve sdílené místnosti z 8 postelema za pár korun! „S Albánií ses zbláznil, ale s tímhle ses definitivně posral! Pořiď si pokoj, ať si taky odpočineš.“ Vlastně mám radost, že mi žena chce taky dopřát aspoň trochu komfortu. Našel jsem a zaplatil hotel, jedna postel s koupelnou u centra bez oken – to nepotřebuju, budu tam jenom spát. No a pak sem si přečet recenze na TripAdvisoru a kouknul na Google mapy. Feťáci, smrdí to tam, fotky injekčních stříkaček, no a venku ulice spíš Mordor. Ještě, že to šlo zrušit! V podobné cenové relaci jsem objevil a zaplatil něco lepšího (recenze o mnoho lepší i Street view v pohodě), jen už to nešlo zrušit. Takže 29. února letím! A co tam budu dělat? To nechám na osudu
Den první – odlet
Je čtvrtek 29. února ráno. Nemůžu dospat a od 4 hodin jsem jako na trní. Jedu na kancl do Prahy a doufám, že v autě nechám všechny pracovní pomůcky v autě a pojedu jen se svým batůžkem a příručním zavazadlem. A u Mladý Boleslavi si uvědomuju hned tři zásadní věci, který nemám:
- Maska na spaní – bez toho prostě doma neusnu, ale mám opět pokoj bez oken. Bude tam tma a tak to vlastně považuju za vyřešený
- Nemám britskou zásuvku – lowcost se prodraží, ale vedle kanclu máme Datart, takže pohoda
- V lednici sem si zapomněl pivo na letiště – A kurva. Když na to nezapomenu, ušetřím a koupím na Arkádách v Albertu. Zapomněl 🤦♂️
V práci jsem to nějak přežil, všechno dodělal, jen si musel vzít telefon kvůli jednomu důležitými meetingu druhej den ráno. Na letiště mě odvezl kolega. Zde mu patří velké díky! Snad jsem ho po cestě moc nevystresoval.
Dorazil jsem na letiště a hned jsem ušetřil 1 500. Na check-in jsem přišel lehce pozdějc. „Jestli nechcete s sebou tahat příruční zavazadlo, tak Vám ho zadarmo odbavíme, není problém. No a koukám, že máte místo do uličky, jestli jste ho nechtěl, tak tady mám tyhle volný místa u okýnka – vyberte si.“ Hip hip hurá! To začíná skvěle!
Pokračuju na security check a hned první zábava – „rodinka“ spoluobčanů. Podle mě museli obsadit minimálně půlku sedadel v letadle. No neprošli. V batozích měli dohromady asi tak čtyři plně vybavený lékárničky a asi tak půlku drogerie. „Co to tam máte?“ ptá se pán z ochranky. „NO ŃÁKÝ TY YBALGYNY A VOŇAVKU!!“ dostal jako odpověď. Se skoro prázdnými batohy se přesunuli ke gatu.
Na letišti sem si dal Krušovice za 80. To mi ale nestačilo a vydal jsem se ještě lepší cestou. V letadle mi někdo ukrad jako suvenýr palubní menu, tak jsem tu třetinku Heinekenu prostě risknul. 7 liber. Má první anglická slova „oh shit“. No sem idiot. Už se těším na přistání. Tam může bejt sranda, protože železničáři prej stávkujou a já se potřebuju dostat na hotel.
Přistání proběhlo hladce a jdeme na to! Už je pozdě, tak rychle na vlak, na hotel a na večeři. A nebyl bych to já, kdyby se to celý nepodělalo. A tohle si fakt nevymýšlím.
Po pasovce jdu podle cedulí směr vlaky, najednou mě to vyflusne ven a pak dovnitř do nějakýho divnýho koridoru, kterej byl jen z takovejch těch dřevotřískovejch desek. Délka tak 100 metrů. V půlce nikdo přede mnou, nikdo za mnou. Teď už jen stačí, aby zpoza těch desek na mě někdo vyskočil a je hotovo. Aspoň jsem přistál. K vlakům jsem se nějak dostal, ale takovej ten kiosek s lidma na prodej lístků už byl zavřenej. Automat to jistí. Milion možností, tak něco na náhodu neklikám a jedu. 6.5 libry – pohoda. 6 nástupišť, tam 4 vlaky a cedule nefungovaly. Byl tam ale pomocník, kterej se kouknul na můj lístek, řek OK a ukázal mi na nejhorší vlak. To dám, to bude pohoda. Na Manchester Picadilly to prej jede.
Sedím tedy ve vlaku a začnou se dít věci. Proti mě si sedne pán, kterej vypadal jako Moody z Harryho Pottera. Ale fakt stejně. „Ha fajn, tak tu mám aspoň bystrozora, kdyby na mě vyběhne nějakej ten mozkomor zpoza okýnka“. Vlak se rozjel. Tma jak v prdeli. Do toho začnou v tom vlaku blikat světla. Jo vole, mozkomoři se blížej, mám tu toho Moodyho, dobrý. První zastávka – název East Didsbury vůbec nepřipomíná Manchester, takže možná navíc jedu někam do hajzlu. No tak si prohlížím nádraží a tam cedule „HELP IS OUT THERE! (pomoc je venku!)“. Jo sem kurva v klidu, jedu prostě do Bradavic. Pak zastávka s plotem pod napětím, světla pořád blikaj a vrchol další zastávka s cedulí „Nejsi v tom sám“. No neumřel jsem a dorazil do Manchesteru na nádraží.
Už bylo pozdě kolem desátý hodiny, tak sem si v sámošce koupil wrap, pivko a šel na hotel. První střet s realitou. V Británii fakt prší. Hotel byl kousek, vchod přímo mezi fastfoodem a směnárnou. Asi to bude skvělý. Po otevření dveří na mě dejchlo asi tak třetí století před Kristem a byla cejtit zatuchlina. Je mi to jedno, od recepční dostávám kartu a jdu na pokoj. Pokoj hned vedle vrzajících dveří od výtahu, sice s koupelnou, ale jen studenou vodou a brutálním smradem. Podle pohledu to vypadalo, že se snažili vymýtit blechy. Dal jsem si superpálivej wrap, dvě piva a šel spát, že se probudím ráno.
V noci divnej zvuk, kterej mě probudil do totální bdělosti. Znělo to jak střelba. No byla to střelba. Někdo z okolních pokojů se šel vykadit. Je super vědět, že je v hotelu slyšet úplně všechno. Možná ten zlatej sdílenej pokoj. No nic, zítra se vydám na poznávací výlet…
