Všude se říká, že smyslem života je najít si práci, zajistit rodinný hnízdečko a zasadit jeden nebo více stromků. Letos se mi povedl vítěznej double. Během kupování bytu se podařilo zasadit i jeden malej stromeček. Ale všechno popořadě.
Duben – měsíc mínus druhý
Našli jsme vhodný byt, kde se usadíme. Z hektické Prahy se budeme vracet zpátky do Liberce. Pro mě to byla celkem úleva, protože já jakožto člověk, který se vše snaží řešit v klidu a pomalu, jsem se nemohl smířit s rychlostí velkoměsta. Všichni se někam ženou a život jim protíká mezi prstama a víc než v klidu jsou ve stresu. No neříkejte mi, že není debilita běžet na metro, cestou strkat do lidí, když za dvě minuty jede další. Dalším důvodem pro návrat domů je samozřejmě rodina. Tu prostě máme oba v Liberci a v té době jsme jen teoreticky uvažovali o tom, že taky bude fajn mít babičky a dědečky na hlídání potenciálního špunta.
Díky tomu začalo být celkem terno. Člověk permanentně zařizuje hypotéku, dostává návrhy kupních smluv a začíná přemýšlet o vybavení a uspořádání místností. Byt nám mají předávat 4. července, takže opravdu není času nazbyt. Začali jsme řešit kuchyň – boje na tři týdny s docela šibeničním termínem výroby tak, aby se to stihlo. Na konci dubna bylo vybráno a zaplacena záloha. Snad se vše stihne…
Květen – měsíc mínus první
Idylka o bezproblémové koupi bytu se nám začíná trošku hroutit; makléřka se moc nezajímá a developer to má na háku. Příprava a podpis kupní smlouvy zabraly skoro dva měsíce. Ale primárně ne kvůli tomu, že bychom si neustále něco vymýšleli. Banka, která nám poskytuje hypotéku, potřebovala mít ve smlouvě zaneseny nějaké body. Obvykle se jednalo o úpravy vět či doplnění podstatných faktů (zde se dostávám k bodu, že smlouva už od první verze byla napsána lehce diletantsky). Člověk si říká, že zájem prodávající strany je vše co nejrychleji zařídit a dostat peníze. Opak je asi pravdou – všechny úpravy na mě trvaly docela nepřiměřenou dobu, ale naštěstí se vše zvládlo.
Červen – bod nula
Tenhle měsíc se to všechno zlomilo, pořádně zlomilo. Začali jsme být opět trochu v klidu a pohodě, protože máme přeci podepsanou smlouvu. Začali jsme se bavit o naší budoucnosti a plánech. V úvahu začal přicházet i pokus o zasazení toho stromku. Přeci jen rodinný hnízdečko bude a už nás úplně nic moc nelimituje. Stejně je přeci jasný, že se to na „první dobrou“ nepovede a nějakej ten měsíc si na úspěch počkáme. Takže hurá do práce s vidinou klidu na pár měsíců.
Byt jsme kupovali nový. Od developera bylo potřeba vymalovat, dodělat podlahy, osadit zárubně a dvěře, dodělat koupelnu a upravit kuchyňskou část podle našich potřeb. Zde začal fungovat princip „zavoláme si“. Mým neduhem je mít vše pod kontrolou a udržovat si pocit jistoty, že vše klapne. Neklapne. To říkám už předem. Jakýkoli kontakt s developerem obvykle skončil ujištěním, že je vše v pořádku a 4. července se budeme stěhovat. Kuchyň sice přijedou udělat až 15., ale chvíli se dá na restaurační stravě a konzervách vydržet. Zhruba kolem 20. jsem jel do bytu odvézt kachle do kuchyně a to, co jsem viděl, byl pro mě celkem šok. Na bytě se neudělalo lautr nic. Začala panika a dorazil nás fakt, že se 4. července prostě nestěhujeme. Nový termín je předání klíčů 5. července a stěhování v sobotu třináctého. Fakt, že budu mít alespoň ty klíče a budu si moct chodit práci kontrolovat mě sice uklidnil, ale v hloubi hlavy jsem věděl, že princip „zavoláme si“ stejně zvítězí.
Červen – bod zlomu a první měsíc
Víte, jak jsem před chvílí psal o tom, že na „první dobrou“ to prostě nepůjde? Další omyl posledních měsíců. Píše se neděle 30. června a v Praze je krásné ráno. Má milovaná žena jde do obchodu nakoupit věci na oběd. Došly mi cigára, tak ji zároveň prosím, aby mi jedny koupila. Normálně je zpátky tak za 15-20 minut (obchod je přes ulici), dnes jí to trvalo přes hodinu a cigára mi nepřinesla, že prý zapomněla. Během dopoledne jsem se válel v posteli a jako obvykle koukal na film. Byl jsem rozhodnutý, že si po obědě skočím ty cigára koupit sám, vlasy si z toho rvát nebudu. Po vynikajícím jídle si říkám, že se tedy obléknu a půjdu. V tom za mnou přišla žena a říká, že pro mě něco má. „Cigára, hurá! Jen mě chtěla vycukat.“ Ne, byl to velkej kvádr zabalenej v dárkovym papíře. „Tak, že by to byl nějakej dárek, za to, jak se snažím ohledně bytu?“ Taky ne, ale dárek to teda byl! Roztrhnul sem papír a vykoukla na mě knížka Prvootec. Pořád sem nechápal. „Otoč to!“ slyším od ženy. Aha, a teď jsme doma. Z druhé strany byl nalepený pozitivní těhotenský test. V tu chvíli se mění naprosto všechno. Přestal jsem mluvit, ženu objal a pak byl chvíli mimo. Hodinu, dvě, tři, nevím. Po tom, co jsem se probral, vyrazil jsem na pivo.
Říkejte si, co chcete, ale na tohle prostě chlap připravenej není a ani bejt nemůže. Během toho okamžiku se mi změnil celej svět a každej se s tím pere nějak jinak. Musel jsem si utřídit myšlenky a zároveň být chvíli sám. Večer už to bylo v pohodě a schopen komunikace projevil hroznou radost, že ze mě bude táta.
