Boj o kočárek skončil. Hurá. 18. října jsme se šli podívat na již zmíněný veletrh For babies do pražských Letňan. Musím říct, že nám všude až překvapivě ochotně poradili a spoustu věcí i vysvětlili. Odvezli jsme si domů asi 150 druhů látkovejch plenek, batoh na dítě a spoustu dalších kravin, o kterejch jsem ani nevěděl, že existujou a natož, k čemu jsou. Ale ten kočárek byl prostě hlavní vrchol. Nechápu, co se teď děje, ale tak 90% vozejků na děti je šedejch, černejch, tmavěmodrejch a zároveň i hnusnejch. Takže se našel aspoň jeden žlutej od českýho výrobce. Ještě, než jsme vůbec na výstavu šli, žena mi dala jasný instrukce: „Zkus někde říct, že ten držák na kafe, co chceš do kočáru, budeš používat na lahváče. Nebudeš mi dělat žádnou ostudu.“ Takže člověk si celou dobu hraje na kávomila a rozebírá kočárky, abychom měli jistotu, že vybíráme správně. No a pak to přišlo. Jdeme platit zálohu, tak slušně projevuji nesmírnou radost z toho držáku na kávu, co je součástí kočárku. „Pane, nejste náhodou nemocnej nebo divnej? Všichni chlapi maj radost, že se jim do toho vejde lahváč a jak je to super a vy mluvíte o kafi. Co si jako myslíte, že tady piju já?“ odvětí prodavačka a mává vodkou s džusem. Ostudu jsem tedy udělal i přes dodržení jasných příkazů.
Na konci října jsme taky slavili společnejch 10 let. Tak proč na konci pátýho měsíce neletět do Paříže? Tady musím podotknout, že letenky a ubytování byly zaplacený už na začátku ledna, kdy jsme o společném rozmnožování a rozšiřování rodiny ani trochu neuvažovali. Musím uznat, že to má drahá zvládla skvělě! Za zhruba tři a půl dne byla schopná nachodit přes úctyhodných 70 kiláků. A já si to užil taky nesmírně. Stal jsem se takovým soukromým průvodcem, nýbrž Paříž mám celkem slušně prochozenou. Ještě aby ne, když jsem tam v roce 2009 vegetoval přes 7 tejdnů u bratránka. Žena proto viděla všechno, co za to stojí. Reálně ale musím uznat, že největší průser jsou ty protiteroristický opatření, který všechno natáhnou o hroznej kotel hodin. Třeba taková Eiffelovka, na kterou jsme se nepodívali. Celou ji obehnali hnusnejma betonovoskleněnejma hradbama, takže člověk čeká dvě hodiny na bezpečnostní prohlídku a následně další dvě hodiny, než si koupí lístek, aby moh za další dvě hodiny vejtahem nahoru, kde bude čekat další dvě hodiny, aby se dostal dolů. Na to fakt jaksi nemám nervy. Proto Vám všem, kdož budete do Paříže chtít doporučuju Tour de Montparnasse. Je to tuším nejvyšší budova v Paříži, je z ní lepší výhled než z Eiffelovky a navíc tam nejsou fronty. Co víc si přát. Jo a jinak bych tam asi nechtěl bejt rodič. S kočárem do jejich metra je to sebevražda; samý schody a žádný eskalátory.
8. listopadu sem si taky skočil k ortopedovi. Můj pokus s amatérskou badmintonovou ligou skončil špatně. Začalo mě bolet i to koleno, o kterym sem si myslel, že je zdravý. Není. 28. nastupuju do nemocnice v Semilech na další operaci menisku. V Liberci mi navrhli duben a reálně si neumím představit mít měsíční dítě a ještě k tomu běhat s fofrklackama. Zas na druhou stranu je tam levnej nadstandard, tak budu mít aspoň klid od chrápajících spoluležících. Ještě mi není 30 a už mám problémy s kloubama. Začínám si myslet, že nejjednodušší řešení sedět doma na gauči a s lahváčem v ruce hrát sporty na Playstationu.
Developer by se možná moh s jeho salámistickym přístupem živit masnou výrobou. Hodilo by mu to dost peněz navíc.
Jo a úplně bych zapomněl. Byli jsme na dalším screeningu. A tentokrát to byla sranda. Teda sranda. Já viděl zase jenom šedý fleky, ale doktorka nám krásně suše sdělila super zprávu. „Hlavička 7 centimetrů, noha 4 centimetry, bude to kluk, obvod břicha 14 centimetrů, tady jsou ruce.“ A žena začala bejt v nesnázích: „Co budu dělat, dyť já pinďoura nikdy neměla, tak nevim, jak se s nim zachází!“
