skoro čtyřletá díra EP. 1

Přecenil jsem se. Naivně jsem si myslel, že dokážu bejt superhrdina a tak trochu se to nepovedlo. Vlastně vůbec. Je tu taková díra – tomu už se vlastně ani nedá říkat díra. Spíš džuzna, jako se mi před letošníma Vánocema objevila v mejch oblíbenejch 10 let (no možná víc … spíš víc) starejch riflích. Ale vlastně si zasloužíte takový krásný dlouhý long story short a v dál kašlu na chronologii, protože to prostě nedám. Jo a rozhodl jsem se – žena je prostě žena, syn zůstane Pučmelounem a dcera? To ještě nevím, jaký dostane krycí jméno. Ale bude hustý!

2020

Skončili jsme porodem. No…byl to porod. Z Mladý Boleslavi sem to dal přes německou dálnici za rekordní čas. Ze stromů spadalo i to rostoucí listí a všechny pupeny. Ani nevím, jestli sem pak měl vítr z porodu a nebo z cesty. Pučmeloun se narodil. Den na to přišel COVID. Není nic lepšího než se vzbudit a zjistit, že je svět naruby a možná delší chvíli se budou dít věci! No nic. Smířil jsem se s hadrem (roušky se šily až pozdějc) přes pusu a bylo vymalováno. Do špitálu jsem nemoh, ale naštěstí jim tam na jeden den vypadla elektrika, tak jsem měl šanci tam aspoň ženě doručit oběd (a toho úsilí, co to stálo, když je člověk tak trochu mimo) a vidět toho minišpunta aspoň 10 sekund. Nějak jsme se s tím začali prát a zvládli jsme to.

A zapíjení dva dny na to bylo vlastně taky skvělý. Plán byl hospoda. Byl. Protože je zavřeli, tak byl backup plán. Budeme chlastat u mě doma. Hledal jsem tedy něco, co si vzít do nákupáku, abych mohl nakoupit. A hle, vida! Objevil jsem čelenku z běhu „Barvám neutečeš“! Super věc přes pusu a nos. Vydal jsem se směr nákupák. Doteď nechápu, proč na mě ty lidi tak divně koukali. Je snad něco nenormálního na tom, mít v košíku tři basy piva, tři litry rumu, dvacet litrů Pepsi a deset balení brambůrků? Doma sem si sundal tu čelenku. Kouknu do zrcadla a vypadám jak indián. Omylem sem si místo tý čistý vzal nepranou památeční od barev. Drhnul jsem si xicht další dvě hodiny.

V červnu nám exla želva Carlos. Při stěhování dostal konečně podmínky hodné krále a tak nějak se s čistou vodou, kamínkama a pravidelným přísunem krmiva a vitamínů nesmířil. Dostal jsem pochyby, že když se nedokážu postarat o želvu, tak se asi nepostarám o dítě.

Pak už bylo asi všechno v cajku – zvykli jsme si na situaci, doma jsme se nezabili a když byla šance, tak sem si zašel i na to pivo. Zde podotknu, že Pučmeloun byl skvělej a celkem dlouho spal. Dost dlouho na to, abychom pěšky zašli na přehradu, tam si taťka dal dvě, tři pivka, pokecal s kamarádama a v klidu došel domů bez ztráty kytičky.

Občas jsme vyrazili taky mimo okres – na chalupu. Základ bylo čestný prohlášení, že se jedeme starat o slepice. Přeci je nenecháme exnout jako Carlose.

2021

Pučmeloun roste, leze, pak chodí a od prvních narozenin lítá na odrážedle (zde jsem se projevil jako drsnej otec a odrážedlo jsem mu polepil logem ze seriálu „Sons of anarchy“). Magor.

No a po roce toho blázince toho má už celá rodina plný zuby a přišlo na plánování dovolený. A jelo se směr Chorvatsko. A ne jen tak ve třech. Chtěli jsme si taky trochu odpočinout, tak to byla megaakce. Vzali jsme s sebou i dvě babičky a dědu. První část výpravy, aneb děda s jednou babičkou si rozložili cestu na dvě etapy a měli mezizastávku s přespáním.

Já byl tak trochu pankáč a naložil auto plný lidí, že to dáme přes noc na jeden zátah a druhá babička kdyžtak pomůže řídit, když si budu chtít dát pauzu. Jo, žena je pouze držitelem řidičského průkazu. Cesta za všechny prachy – plně naložený nový služební auto (Octavia 4 – soubor náhodných zásadních chyb obalených do krásné karoserie a interiéru s celkem zábavnejma jízdníma vlastnostma, ale jinak továrna na problémy) vyráží v 18 hodin z Liberce. Cesta dobrá, před hranicema tankujeme. A pak to šlo z kopce.

Celý Rakousko a Slovinsko chcalo jak z konve. Pučmelou spí, tak to valím, co to jde. A průser. Chorvati kontrolujou COVID pasy a očkování. Čekání na 4 hodiny. Už sem toho měl dost, tak jsem potřeboval na chvíli v popojíždění v koloně vystřídat – je to prostě lobotomie a víc unavující než řízení. A babička co? Hovno. „Máš nový auto, to já neumím řídit.“ Vysvětlování, že je to furt auto se třema pedálama a fofrklackem nepomohlo. Neodpočinul jsem si, ale stále jsem držel plán „dokud Pučmeloun spí, tak jedu“. Pak to ale nešlo – viděl jsem auta tam, kde nejsou, pruhy mi splývaly do jednoho. Musel jsem zastavit, protože nám do cíle chybělo ještě 200 kiláků. Pučmeloun se vzbudil, nechal mě trochu rozkoukat a jelo se dál. Když jsme sjeli z dálnice na ty chorvatský silničky, tak sem myslel, že mi jebne. Bylo to úzký a nepřehledný. Zachránili mě Zaprešič Bojs a jejich Igraj Moja Hrvatska. Dojeli jsme naštěstí v pořádku.

Po této zkušenosti apeluji na všechny řidiče – nehrajte si na hrdiny a dávejte si pauzy. Fakt nestojí za to se někde kvůli půl hodině vysekat. Sám už bych to znovu neudělal.

Dovolená byla skvělá … jako fakt, měli jsme se ženou i čas na sebe.

A pak jsem se v září dozvěděl, že budu dvojnásobnej fotr. Tady jsem zase přestal klasicky mluvit, pustil si „Ty vole, já budu táta“ od Rybiček 48 a šel na pivo.

Konec roku přinesl ještě jednu změnu – nějak mě to v práci semlelo a rozhodl jsem se jít o dům dál. Dal jsem výpověď – s rizikem hypotéky, narození dcery a nejistoty.

…pokračování někdy jindy. Hlavně kvůli tomu, že se z toho stává longstory long, ale taky čím víc článků, tím víc Adidas!