Hned na úvod musím trochu osvětlit jednu věc. Překvapení sice dorazilo 30. června, ale těhotenství se počítá podle nějakejch ženskejch biologickejch hodin a první měsíc započal někdy předtím. Červenec proto beru jako druhý měsíc, protože to bude jednodušší v orientaci jak pro Vás, tak i pro mě.
Červenec – měsíc druhý
Tenhle měsíc byl snad nejhorší z celýho roku. První dny se nesly ve znamení nákupu enormního počtu těhotenských testů různých značek, citlivostí a technologií. S nadhledem můžu říct, že bychom mohli natočit snad i díl A dost! s nezávislými testy testů. Zároveň odpadly jedny ruce na stěhování, které se nenávratně blížilo. 8. července, tedy pět dní před akcí, se u developera ujišťuji, že vše probíhá jak má. Samozřejmě, že ano, podlaha je položená, jen se dělník ptá, jak teda udělat tu kuchyň. Nákresy dostal asi měsíc a půl předem a teď se ptá, jak to má udělat. Opravdu jsem si myslel, že si ze mě dělá jenom srandu. Prý to stačí až zítra. Nestačí. Podělali to, tak si to i vyžerou. Ihned sedám do auta a jedu směr Liberec. Nečekalo mě nic příjemnýho. Podlahu sice položil, ale patrně v úplně jinym bytě, vesmíru nebo dimenzi. Když začnu zvedat hlas na ukrajinského dělníka, tak vlastně zjistím, že ten za to nemůže. Nastoupil do práce první den. Ukázal jsem mu tedy co a jak a odjel zpátky do Prahy.
Cestou mi ale pořád v hlavě vrtalo, jestli něco nezvojtěj. V rámci úspory času a ušetření manželčinejch nervů (přeci jen je těhotná, tak se nemůže stresovat) jsem si sbalil věci a jel na pár dní bydlet do Liberce, abych měl vše pod kontrolou. Až na zásuvky v kuchyni, zárubně a dveře (dle developera objednaný a naskladněný) ve čtvrtek večer odjíždím zpět balit, aby aspoň to sobotní stěhování proběhlo dobře, protože v pondělí budou dělat kuchyň, internet a přivezou pračku se sušičkou.
Stěhování vlastně proběhlo celkem fajn až na pár drobných problémů (teda pro mě v tý době byly velký jak Mount Everest, ale s odstupem času to vidím jinak a dokonce se u toho i zasměju) – v pátek jsem píchnul kolo na autě. Na sedm let starý rezervě se mi jet úplně nechtělo, tak jsem si vzal na firmě náhradní poolovku. Ta mě z Prahy do Liberce v sobotu odvezla a v neděli kiksla až ji museli odtahovat. V pátek si taky z bytu udělal developer s dělníkem skladiště – v sobotu při nástupu pracovní čety bylo z bytu 3kk pouze 1kk a sklad cizího bordelu. Nic, co by se s trochou řevu a pracovního nasazení nedalo vyklidit jinam. Ženu jsme nezatěžovali. Starala se o catering a sem tam rozebrala nějakou tu skříň a zabalila skleničky, takže to byla velmi záslužná práce.
V pondělí přišla krize největšího kalibru. Popravdě jsem si myslel, že to zabalim a vykašlu se na všechno. Začneme hned z rána. Na osmou měl přijít náš oblíbený ukrajinský dělník dodělat zásuvky, aby mohli kuchyňáři v klidu pracovat. Přišel v devět a řekl, že nemá materiál a developer je pryč, aby ho přivezl. Vzal jsem tedy auto, naložil dělníka, nakoupil věci a jel zpátky. Mezitím už kuchyňáři přijeli a byli lehce naštvaný, že nic nemáme připravený. Nic, co by se nedalo vyřešit a tak ho nechali makat a začali dávat dohromady aspoň skříňky. Během toho se přišlo na to, že nám nejdou zásuvky ve dvou ze tří pokojů. Dělník i developer o tom věděli, ale že by z nich jeden něco kváknul, to ne. Kolem jedenácté mi přijeli instalovat internet. Klíče od serverovny nebo správce prostě nešlo sehnat, tak jsme se pomalu loučili, že přijede jindy. Naštěstí se dole někdo vrtal v pojistkový skříni a klíče měl. Zde zafungovalo moje montérkový štěstí. Myslel si, že když mám taky montérky, tak jsem jenom člověk, kterej má něco udělat a nemůže za to. Takže suma sumárum internet v rámci serverovny nastaven. Po vytažení routeru další jobovka. „No pane, ale tenhle router není kompatibilní s 250 megovym internetem, kterej máte. To musíte mít jinej, takže vám to nainstaluju jindy.“ Jelikož dělám v IT, tak pro mě není problém router zapojit. Jel jsem proto na Vodafone router vyměnit za kompatibilní. Tam sem si připlatil jenom dalších asi 1200 a spokojeně jsem odjel.
„Dneska už se nic neposere.“ říkal jsem si. Posralo se toho ještě hodně. Přijela pračka a sušička. Když máte těhotnou ženu, tak nechcete, aby tahala těžký věci, proto jsme si zaplatili instalaci. Teda mysleli jsme si, že je to instalace. Teď to řeknu narovinu, bez jakýkoli slušnosti, za což se omlouvám. Přijeli dva namachrovaný a namistrovaný blbečci ze společnosti Rhenus (díky Alzo, že najímáte profíky!) se slovy: „Ale pane, to my mezikusy neděláme. To jste pěkně blbej, že ste si to u nich za dvě stovky koupil u zlodějů. A i kdyby sme to dělali, tak nám za to alza nedá ani korunu, takže bysme se na to stejně vysrali.“ Tak mi pračku a sušičku jenom vyndali z obalu a nechali uprostřed chodby. (pozn.: Kluci, jestli tohle někdy budete číst, tak sem díky vaší aroganci, nevhodnýmu chování a nedůslednosti dostal peníze za dopravu zpátky. Dělejte to takhle dál a firma brzo přijde na buben.) Zde musím poděkovat bráchovi, který mi pomohl pračku a sušičku usadit a zapojit.
Přichází večer a většina kuchyně je hotová a přichází na řadu vyzkoušet spotřebiče. Tak nejen, že nejdou zásuvky ve dvou pokojích, ale taky nefunguje celá kuchyň. Omejte mě nebo mě radši zastřelte. Přijeli elektrikáři a zjistili, že je všechno špatně; lednice, mikrovlnka a trouba jsou ve světelnym okruhu, sporák je úplně nějakej divnej a zásuvky sou na náhodu všude. Jističe taky neodpovídaly tomu, co bylo v pojistkový skříni napsaný. Ukrajinec nám toho moc neřek a nepomoh. Elektrikáři naštěstí byli moc šikovný a druhý den dali všechno do pořádku.
Za celej den sem toho měl fakt dost, tak jsme si objednali jídlo z dovozu. Teda objednali. Po zaplacení mi částka přišla nějaká malá. Po kontrole objednávky jsem zjistil, že se propsalo jenom manželčino jídlo a moje je fuč. Naštěstí máme vedle baráku pizzerii, tak sem si zašel tam. Během toho sem si dal pivko na uklidnění a byla to na chvíli pohoda. Pak tam přišel ten náš ukrajinec, tak jsem se ho zeptal, co se děje s tou kuchyní. „Propojym dva kablyk a všechno dobry.“ To už mi fakt stačilo.
Následujích 14 dní jsem měl dovolenou na montáž nábytku, dodělávání věcí a vybalování. Tady podle mě přišla první krize u ženy. Nepustil jsem jí k ničemu, co by bylo těžký a spíš prala a rovnala prádlo, případně pomáhala s drobným úklidem. Myslím si, že ji muselo štvát to posedávání a paběrkování. Jasně jsem to na ní viděl. Ale i tahle práce byla totálně důležitá a jsem za to hrozně vděčnej. Konečně může zvelebovat svoje a limituje jí těhotenství. Bylo mi jí celkem líto. Mně se zase celou dobu honilo hlavou, co všechno jako otec budu muset dělat, zda jsem připravenej na takovouhle zodpovědnost a či budu mít vlastně Pučmelounovi (pracovní název pro špunta) co předat. Připravenej asi nikdy nebudu a ani nechci. Razím teorii, že se s tím člověk musí poprat sám.
Jo úplně jsem zapomněl. Celý červenec jsme neměli zárubně a dveře. Developer stále funguje na principu „zavoláme si“ a o makléřce jsme od půlky května ani neslyšeli. Asi maj peněz dost…
