Chtěl bych říct, že začátek školního roku neřeším jako ostatně posledních pár let, ale já ho řeším. Minimálně jsem si uvědomil nutnost výběru mateřský a základní školy v následujícím horizontu několika desítek měsíců.
Září – měsíc čtvrtý
To, že je developer salámista a makléřka nezvěstná, to už víte. Asi Vás s nima začnu zatěžovat až se zase něco stane. Teď prostě pořád nemáme sklep, schránku, domácí telefon a dodělaný další věci. Asi jsem to od nich asi chytil. V pondělí 2. září mi volá pán ohledně montáže žaluzií, měl jsem toho zrovna v práci dost, takže předběžná domluva zněla na pátek, ale že to raději potvrdím. Zapomněl jsem na to a v pátek volám, kde jako jsou. No co si budeme, udělal jsem ze sebe prostě pitomce. Žena mě překvapivě nezabila i přes to, že už tak měsíc nadávala na sluníčko, který nám díky orientací oken na západ každej večer svítilo do xichtu. Tak se to posunulo o 14 dní. Vestavnou skříň nám za to udělali v termínu.
Tenhle měsíc nás taky čekal takovej ten první velkej screening, ale ženě to nedalo a musela se prostě k doktorovi podívat ještě předtím. Výjimečně jela ráno sama do Prahy a její ranní rituál je skočit si na snídani k Bláhovi. Klidně si říkejte, že je to Babišův kloakan, ale to pečivo je v Liberci prostě nepřekonatelný. Cestou tam zkusila tuhost tramvajovejch kolejí. Během pádu na břicho zachránila čaj v termohrnku a kabelku. Naštěstí při návštěvě pohotovosti vše dopadlo dobře a Pučmeloun to přežil a žena s drobnými oděrkami taky.
No první velkej screening byl lepší než fotka šedivýho fleku s černou tečkou. Paní doktorka ukazovala hlavičku, nožičky, ručičky, srdíčko, močák a další Pučmelounovi části těla. Bylo fakt cool, že dokáže nahrávat i zvuky a kontrolovat propustnost tepen a žil. Zní to jako hrozně krásná věc, ale ve třech čtvrtinách případů sem zase viděl jenom šedý hejbající se fleky.
Teď bych Vám kecal, ale myslím si, že je to už třeba nějakejch 8 let, co jsem dobrovolníkem v libereckém Oblastním spolku Českého červeného kříže. Dlouhá léta však jen na oko. A teď přišel ten správný čas se vrátit zpátky do aktivní služby. Asi sem to neměl dělat, protože od tý doby se strhla akorát mela. Přihlásil sem se 11.září ve středu a hned 14. v sobotu máme cvičení, který už nebylo celkem dlouho (nebo o tom nevím). Klasicky jsme hledali v noci v lese naše oblíbené duo bába z alzheimerem a mentálně narušenej dědek (jako prej je v pohodě, ale když bere takhle nemocnou bábu do lesa, tak proste není normální), který šli na houby a díky tomu odpoledne nepřinesli nákup jejich starý nechodící sousedce. A to prostě nechcete takovou hladovou sousedku a dva dementy v lese. Naštěstí jsme je našli, ale na mě se to podepsalo. Díky lítání po krpálech a sutinách sem si domů na tejden přines kamaráda rýmose.
Tak jsem se z toho vykurýroval a během toho se přihlásil do amatérský badmintonový ligy, že si jednou za tejden s někym zase plácnu. 25. září jdu na 18 hodinu namotivovanej do liberecký Home Credit arény. Zahrál jsem si celej 10 minut, pak přišla paní, že se zavírá kvůli letecký pumě u benzínky. „Nemohla počkat ještě chvíli kurník, když vedu 10:1?“ Člověk si říká, že to je zase nějaký chytrý cvičení IZS (integrovaný záchranný systém), jestli sou schopný se dát vůbec dohromady a něco dělat. Kulový! Večer mi přišla SMS od krizovýho štábu, že mám jít pomoct při zajišťování evakuačního střediska na ZŠ Ještědská. Tak jsem šel. Během toho bylo taky fajn zjistil, že nás evakuace minula asi o dvě ulice a žena může být v klidu doma. Naštěstí vše dobře dopadlo, všem jsme byli schopni pomoc a zhruba mezi třetí a čtvrtou jsme byli všichni doma. Byl to svým způsobem fajn pocit, že můžu a jsem schopnej pomoct lidem, který se nárazově dostanou do celkem nekomfortní situace.
Jo a stala se ze mě mediální hvězda. Díky akci bomba sem byl asi 5 vteřin na Nově, kde totálně zmateně mluvím o lehátkách a žíněnkách.
