27. listopadu jsem nastoupil na operaci levýho kolene. Do Semil. Je to takovej zapadákov hodinku od Liberce a měl jsem z toho docela strach. Po minulých zkušenostech z nemocnic jsem si zařídil nadstandard, protože na pokoj vždycky chytnu nějakýho chrápajícího dědka nebo primitiva. Rozhodnutí bylo správný. Jedinej styk s ostatníma pacošema byl pouze na společném obědě. A tam sem si dovolil přijít oblečenej. „Proč jste oblečenej, to nemáte vlastní postel“ ptá se týpek v jídelně. „Jsem na nadstandardu. Mám tam vlastní pracovní stůl a občas si odběhnu do kantýny a nebo na cigáro, tak nevidím důvod, abych se převlíkal do pyžama“. Asi sem to neměl říkat, protože se na mě všichni otočili, jako kdybych byl nějakej protekční fracek. A to, že sem si na ten nadstandard musel vydělat, to nikoho nezajímalo.
Z nemocnice mám ještě tři vtipný (teda aspoň pro mě) historky. 28. listopadu po operaci jsem se vzbudil a vedle mě leží paní. „Jéé Vy taky jdete na operaci. Já taky a za chvíli to bude za mnou. Hurá.“ Za chvíli přišla sestřička. „Tak je půl jedenáctý, převezu Vás na pokoj.“ „Jó tak paní, nejdu. Už to asi mám za sebou. Mějte se hezky.“ Nevím, co mi dali, ale připadal sem si jak kdybych na něčem jel. Po chvíli přišla sestra s bažantem, že mám čůrat do něj. Hrdinsky jsem řek, že si na záchod dojdu, že sem vycvičenej z Motola, kde mě chtěli cévkovat, jestli nezvednu ten svůj línej zadek a nedojdu si na záchod. No moc to na ní nefungovalo, proto se musela změnit taktika: Během hodiny a půl jsem vypil asi tak 4 litry nemocničního čaje a během toho každejch 10 minut prudil, že mám buď plnýho bažanta a nebo hroznou žízeň a chci další čaj. Zabralo to. Sestře nakonec vytekly nervy a poslala mě na záchod. Výhra.
Nemocnici jsem opouštěl 29. listopadu v 10 hodin. No v 11:30 sem už behal v pyžamu po Liberci, protože jsme měli naplánovanej 3D ultrazvuk. Operátorka na mě chvíli koukala, jak na magora, ale nakonec moje odhodlání pochopila. Dokonce mi vyhověla i v tom, že bez 3D fotky Pučmelounova pindíka neodejdu. Ve 14 hodin jsem slavnostně hodil berle do kouta a začal chodit po svejch.
Žena zároveň začala mít trauma z jejího břicha. Začal jí vylejzat pupík a myslí si, že to není sranda. No mně to jako sranda přijde, protože to teď vypadá jako břicho se špuntem. Samozřejmě, že v rámci solidarity jsem jí přestal říkat Hrošíku, ale zase miláčku.
Zázračně jsme přežili i poslední „svobodný“ vánoce. Jak už bývá posledních pár let tradicí, sešli jsme se hromadně jako rodina a letos u nás, protože přeci jen chceme ukázat, že zvládneme pohostit víc než dva lidi. Dopadlo to skvěle. Přežrali jsme se, pokecali, rozbalili dárky a štědrovečerní večer si užili. Nechyběla ani dopolední návštěva naší ZOO. V rámci rodinné tradice si žena dala i svařák (a ano, všem aktivistům sděluju, že kelímek svařáku ještě těhotnou ženskou nezabil).
A tentokrát to skončíme pozitivně. Od 31.12. je byt na katastru oficiálně náš. Hezkej dárek k zakončení roku. Lítal jsem po bytě jako blázen objímal všechny zdi, válel se po podlaze a křičel „Tohle je moje a tohle taky a tohle taky! Moje dveře, moje vana, můj splachovač od hajzlu!“
A ta nejpozitivnější věc? 4. ledna jsem byl poprvý běhat. Dal sem si krásný 4 kiláky a koleno drží, jak před operací. Dokonce sem se už dostal na plnou hybnost! Jdu trénovat na půlmaraton, i když sem v životě uběh maximálně pět kiláků.
